Copyright 2018 - Djomo Gangkar

Tibetský teriér

Charakteristickým rysem tohoto plemene, které původně pochází z Tibetu, je jeho temperament. Právě proto mu Angličané začali říkat teriér, i když nemá s teriéry vůbec nic společného.

Temperament, který se dá charakterizoíva blíže jako živost, pohyblivost, agilita, aktivita, doplněný o přátelskost, je právě rys, který si nesou ze své ovčácké minulosti a který je vlohou pro vynikajícího společníka. Schopnost výjimečného pohybu po nerovném terénu, vysoké výskoky z místa a otočky o 180 stupňů v plném trysku jsou předpokladem pro plnění úkolů ovčáckého psa v náročném horském terénu. Je velmi oddaný svému pánovi, kterého dokáže milovat víc než sám sebe. Velice rád využije možnosti jej celý život doprovázet a být mu do slova a do písmene v patách. Pokud to ale není možné a musí zůstávat i sám, dokáže se velice rychle přizpůsobit a akceptuje tento životní styl. Dokáže se přizpůsobit i starším lidem, kteří s ním sice nebudou běhat po pláních, ale dopřejí mu dostatek pohybu, případně i hry s ostatními psy.

Příjemnou vlastností tibetského teriéra je nekonfliktnost. Není to útočník ani rváč nebo přehnaný divoch. Díky své inteligenci velice rychle odhadne situaci a dokáže se správně rozhodnout. Otevřený konflikt nevyhledává, pouze je-li napaden, pak se brání. Dává přednost řešení konfliktu jinou cestou, cestou smíru. Rezervovanost k cizím lidem není přehnaná. Nechávají si tím čas na vyhodnocení situace a odhadnutí úmyslu příchozího.

Z výše uvedených slov vyplývá, že tibetský teriér své lidi považuje za střed svého života a do svého srdce přijme i vše, co je jeho rodině blízké. Tedy i ostatní zvířata, se kterými se velice rychle sžije a zpravidla nebývají problémy.

Vytyčené teritorium svědomitě hlídá, na nebezpečí upozorní, ale nenapadá. Dokonce i při zastavení v přírodním terénu si okamžitě tzv. vykolíkuje určitý okruh, který stále sleduje. Je to jeho přirozená vlastnost ovčáckého psa. V některých situacích dokáže být perfektním poplašným zařízením. Oznamuje vše, co se kolem děje, různou intonací a barevností hlasu. Člověk, který s ním žije, se naučí mu rozumět a nabývá pocitu, že si s tímto chlupáčem může i „popovídat“.

Je možné o něm říci, že se přizpůsobí životnímu stylu i tempu života.

Kontakt je pro něj důležitý

Velikost tohoto plemene je příjemná pro lidi, kterým imponuje výdrž a temperament velkého plemene a na druhé straně přítulnost a roztomilost plemen malých a potřebují psa velikosti „tak akorát“ (35,6 až 40,6 cm, feny o něco méně). Proto je možné jej brát všude s sebou a na straně druhé je možné se psem podnikat turistické túry i náročným terénem, což chlupáč velmi ocení. Elegantní pohyb a temperament si zachovává do vysokého věku (jsou poměrně dlouhověcí – 15 letý tibeťan není výjimkou). Chovatelé o jeho povaze hovoří jako o „slunečné“. Je stále připraven rozdávat pohodu a dobrou náladu. Má ohromný dar vnímavosti a chápavosti. Dokáže se vcítit do nálady svého pána a chová se adekvátně situaci. Není-li příznivá nálada, není vlezlý a nevyžaduje za každou cenu pozornost. Vycítí-li smutek, dokáže dát najevo svoji účast, například Tichým položením hlavy na klín svého pána nebo ulehnutím u jeho nohou.

Kontakt vůbec je pro tohoto psa velmi důležitým. Proto není možné jej chovat v kotci, kde velmi strádá, což může vést až k uhynutí zvířete.

Já pán – Ty pán

Spojení vysoké inteligence s velkou samostatností, která byla v jeho domovině vyžadována, dává tušit, že to není pes pro každého. Při výchově tibeťana je třeba dbát na důslednost. Avšak nespravedlivá nebo tvrdá výchova je neodpustitelným prohřeškem a psa poznamenává na celý život. Tibetský teriér nepatří k plemenům, která by se nechala zbytečně komandovat. Klasickým příkladem je aport. Není to to pravé pro něho, neboť nepochopí proč by měl přinášet svému pánovi to, co stále zahazuje. Ovšem pokud mu pán dokáže správně vysvětlit smysl aportu a pes objeví v této hře oboustrannou radost, pak je ochoten přijmout i běhání za aportem.

U tibetského teriéra platí vzájemný vztah s jeho pánem – já pán, ty pán. Přistupujeme-li k výchově psa podle tohoto modelu, je pak možné s tibetským teriérem dokázat neuvěřitelné věci.

Jediné, co se tibetský teriér opravdu nemusí učit, jsou jeho ovčácké sklony. Věren těmto pudům nám na louce dokáže předvést, co v něm je. Bude kroužit gepardí rychlostí kolem svého pána a jeho rodiny. Výskoky, kterými by možná zahanbil leckterou vysokou zvěř, nahrazuje svoji výšku, aby viděl co nejvíc. Nezastaví jej ani potok. Pro své mimořádné pohybové nadání je velmi vhodný pro agility, kde může využít svoji inteligenci a temperament a překonávání překážek mu nečiní žádné problémy. Velmi si rozumí s dětmi. Zpravidla je ochoten vymýšlet s nimi lumpárny., Dá se říct, že není věc, kterou by dítě společně s tibetským teriérem nevymysleli. V žádném případě není dobré ponechávat tuto dvojici bez dozoru.

Ze Střechy světa do Evropy

Ve své pradávné domovině byl tento psík nevelkého vzrůstu používán pastevci k ovládání stád v nehostinném horském terénu a k jejich pravidelným přesunům. Aby se stáda dostala včas na pastvu, aniž by došlo ke ztrátám, museli se tito psi velmi otáčet. Pro svoje šplhací a skákací schopnosti se dostanou i do míst velmi těžko přístupných pro člověka nebo jiné zvíře. Na tibetském teriérovi nic není bezúčelné právě pro nutnost přežití. Velké kulaté tlapy s charakteristickým osrstěním napomáhají bezpečnosti při doskoku. Hustá srst spadající přes oči chrání před ostrými slunečními paprsky, nepříjemným větrem, deštěm nebo hustým sněžením. Stočený ocas na zádi zahřívá citlivou ledvinovou část těla. Hustá podsada udržuje stálou teplotu a dlouhá krycí srst umožňuje, že kapky vody po ní snadno stékají. Srst má vysokou samočisticí schopnost, i když v našich podmínkách průmyslových spadů je nutno jej pravidelně koupat. Díky tomu, že je srst suchá, nemá charakteristický psí pach. Na první pohled by se mohlo zdát, že srst vyžaduje náročnou údržbu. Pravidelným pročesáváním lze snadno dosáhnout typického vzhledu. Ovšem chceme-li psa připravovat na výstavu, vyžaduje péče o srst mnohem více času.

Barevností přímo hýří – od bílé, krémové, zlaté, šedé nebo kouřové až po černou včetně jejich kombinací. Ne přípustná čokoládová nebo játrová.

Tibetský teriér není žádný teriér

Jak již bylo řečeno, jméno teriér tomuto plemeni dali Angličané právě pro jeho temperament a inteligenci. Toto nomenklaturní označení plemene je velmi zavádějící a nemá s vývojovým pojmenováním plemen nic společného.

Někteří majitelé psů ze skupiny tibetských plemen neradi slyší fakt, že jejich nádherní miláčci mají tzv. „prostý“ původ. Je pro ně přijatelnější možnost významu těchto zvířat v náboženství coby poslů míru a štěstí. Pravda je, že nebylo možné tyto psy získat jinak než darem. Můžeme si vysvětlovat, že Tibeťané je tak uctívali a milovali, neboť mají mimořádné vlastnosti a schopnosti. Věřili, že jejich mrtví se převtělují právě v tyto psíky. Ztotožnění s bájnými sněžnými lvy (Sengee) najdeme i ve znaku Tibetu. Faktem je, že byli chováni v tibetských klášterech a mniši si jich velmi vážili. Pravda ovšem je, že všichni ve svých srdcích a myslích zůstávali ovčáky. Bohužel vpádem Číňanů a obsazením Tibetu byly chovy doslova zlikvidovány.

Proto bychom je dnes v Tibetu pravděpodobně těžko hledali. Ne snad proto, že by stáda hlídalo jiné plemeno, ale proto, že tak, jak si představujeme a na výstavách vidíme tibetského teriéra, má pramálo společného s těmi ve své domovině. U stád pobíhají psíci různé velikosti i vzhledu – od velikosti lhasa apsů až po většího tibetského teriéra (dokonce i příkřížení s dovezenými německými ovčáky!). Je to logické. Místním pastevcům záleží více na schopnostech psa než na jeho vzhledu. Pro Tibeťany jsou to všechno apsové o nic méně milovaní než dříve.

Něco z historie plemene

Tajemný Tibet je považován za jednu z oblastí světa, kde zřejmě došlo k domestikaci nejpravděpodobnějšího předka psa domácího, vlka. Dnes je téměř jisté, že cesta vzniku většiny plemen psů vedla z východu na západ, z Asie do Evropy. Konečně i v zápiscích z cest Marka Pola z konce 13. století se píše, že už tehdy se zde setkal „se psy velkými jako osli“. A řecký filozof a učenec Aristoteles byl zcela vážně přesvědčen o tom, že ohromné zvíře z Tibetu nemůže být ničím jiným než výsledkem křížení psa s tygrem.

Jak bývalo ve druhé polovině minulého století zvykem, první zástupce plemene dovezli Angličané. S těmito psy se setkali v 60. letech 19. století po obsazení severního Sikkimu. V případě ovčáckých plemen nasbírali místní „apsy“ (apso = tibetsky pes) a přiváželi je pod jmény Kashmir Terrier či Lhasa Terrier. V podstatě se jednalo o příbuzné u nich již po stalení chovaných plemen jako bobtail apod., pravděpodobně vzniklých po dovozu chovného materiálu fénickými mořeplavci. Určitou roli sehrála také touha po originalitě a výjimečnosti. První popisy a standardy tibetského teriéra pocházejí z přelomu 19. a 20. století od Lionela Jacobse. Příliš jasno do rozlišení jednotlivých rázů ale nevnášejí. Není nutné se tím blíže zabývat, neboť stejnými problémy v nejasnosti velikostních rázů procházela i evropská plemena (např. pinčové). Jediným plemenem tibetského původu, které mělo jasno, byla tibetská doga – tibetský mastif, jenž dal základ chovu mastifovitých plemen na západ od Tibetu. I jejich původní jméno o tom svědčí : do-khyi, známé dnes spíše jako „doga“. Tibetský teriér se do Evropy dostal díky anglické chovatelce dr. Agens Greigové, která působila dlouhá léta v Indii. Tyto psíky získala darem od tibetské rodiny po úspěšné operaci jako projev jejich vděku. Začala éra tibeťanů v chovatelské stanici Ladkok.

Historie chovu u nás

První tibetský teriér k nám byl dovezen z Rakouska do chovatelské stanice Al-Erak manželů Karelových z Golčova Jeníkova. Jednalo se o fenku Punn von Geigenbühel, která byla zapsána pod číslem 1.

Ve stejném roce byli dovezeni ještě dva jedinci, z Německa fenka Etawa Ma-Do-Meh a z Dánska pejsek Sjellebros Dykhor. Od těchto dvou jedinců jsme se dočkali prvního vrhu tibetských teriérů u nás, což bylo v roce 1974.

V dalších letech k nám byli dovezeni dva psi a fenka z chovatelské stanice Ryttergardens z Dánska. Do chovu však zasáhla pouze fena – Shakti.

V průkazech původu našich miláčků jsou nejfrekventovanější jména dvou chovatelských stanic Al-Erak a Wo-Čan (chov. stanice p. Wolfa z Říčan). Jelikož v té době bylo u nás tibetských teriérů jako pověstného šafránu, stali jsme se členy klubu neloveckých teriérů s přihlédnutím, že TT má to nešťastné přízvisko teriér. První poradkyní chovu se stala paní Růžena Votavová. Všichni, kdo ji znali, nikdy nezapomenou na její laskavý přístup. I když nás nebylo mnoho a chovatelská základna byla velmi úzká, snažili jsme se dovézt další jedince. Byli jimi už chovní jedinci z tehdejšího Východního Německa (NDR), z chovatelské stanice von Potala a z Belgie, z chovatelské stanice Tiara-Su. Ze spojení Gyra a Gorys von Potala se narodil první interšampion – César z Černé Cesty. Dalším interšampionem se stal Aran Ananada, pejsek ze spojení Gondlah Tiara-Su a Fatim Al-Erak. Dnes už mají ve psím ráji své obláčky, ale jejich jména už zůstanou navždy spojena s počátky chovu tibetských teriérů v naší republice.

Klub procházel změnami. Z Klubu neloveckých teriérů jsme přešli do Klubu tibetských plemen. Důvod byl zřejmý – spojení plemen sobě blízkých.

V roce 1990 byl založen samostatný klub Tibeťan Terrier Club ČR, který sdružuje nejen chovatele a majitele tibetských teriérů z České republiky, ale také ze zahraničí (Slovensko, Polsko, Finsko, Německo). Kvalita chovu tibetských teriérů u nás během následujícího desetiletí vzrostla, ale přesto čeští chovatelé na skutečně výrazný úspěch na mezinárodní scéně čekali. Až v roce 2003 v Bratislavě na Evropské výstavě získala fena titul Evropská vítězka mladých teprve roční Jomo Lhari Tashi Bodnuj – chovatelky a majitelky Evy Pravdové.

Tibetský teriér je plemeno, které si zaslouží pozornost už vzhledem ke své ušlechtilosti a jedinečnosti. Věříme, že majitelů „posla míru a štěstí“, jak je ve své domovině nazýván, bude přibývat.

Poděkování panu Císařovskému za zpracování historie tibetského teriéra dle historických dokumentů a skutečnosti chovu v Tibetu.

f t g